Znáte ten pocit, kdy už nestačíte na všechno jako dřív? Věci vám z rukou padají, dny se slévají v jeden a vlastní děti kroutí hlavou nad tím co jste zase provedli?

Tohle byly i moje pocity a možná ještě jsou, protože na všechno už stačit nikdy nebudu, dny letí a jaký je zrovna datum si prostě nepamatuji, ale už nade mnou nikdo nekroutí hlavou. A ptáte se, co se změnilo? Začal jsem chodit do „školky.“ Ano čtete správně, chodím do školky, říkám tomu školka. Nejsou tam však žádné paní učitelky, žádné hračky na koberci, ani rybičková pomazánka na svačinu! Brr…tu jsem opravdu neměl rád. Ráno pro mě přijede auto, pak si dám snídani, k tomu kávu a přečtu si noviny. S ostatními probereme dnešní počasí, posteskneme si, jak nám tělo neslouží atd. Mě už na žádný luštění křížovek, pečení buchet, skládání slov neužijí…dobře někdy taky ano, ale víc se mi líbí, když se opékají špekáčky, nebo si povídáme o věcech ze života. Když za mnou přijde paní pečovatelka a povídáme si jen tak. To jsou moc hezké chvíle. A když se někomu z nás stane nějaká nehoda, pracovnice nám vždycky pomůžou. A přestože občas nadávám, jak už se mi nechce žít, sem se vracím rád, protože vím, že děti mohou chodit s klidným svědomím do práce, že je o mě hezky postaráno.

Kontakty a důležité informace o sociální službě naleznete na webové stránce Centra denních služeb.